Knihálkov

Inheritance střídá Eldunarí
Odkaz dračích jezdců

->

Na začátku byl Eragon… Na konci je Inheritance.

Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace!

Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a nadějí, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokáží oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje.

Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaesii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?

UKÁZKA:
Ten zvuk byl pronikavý, řezavý a roztřesený, jako když kov skřípe o kámen. Eragonovi se z něj rozdrkotaly zuby a uši si zakryl rukama. Otočil se, aby našel jeho zdroj. Safira pohodila hlavou. I přes okolní hluk slyšel, jak zoufale kňučí.
Dvakrát přelétl očima nádvoří, než si všiml nepatrného obláčku prachu, který se zvedal u zdi hradní věže od asi stopu široké praskliny, jež se objevila pod začernalým, zčásti rozbitým oknem, kde Blödhgarm zabil kouzelníka. Jak skřípot přibýval na síle, Eragon se odvážil sundat ruku z jednoho ucha, aby ukázal na prasklinu.
„Podívej!“ zavolal na Aryu, která přikývla, že rozumí. Znovu si zakryl ucho.
Zvuk zničehonic utichl.
Eragon chvíli vyčkával, potom pomalu spustil ruce a na chvíli zatoužil, aby neměl tak citlivý sluch.
V následujícím okamžiku se prasklina ještě více
rozevřela. Zvětšovala se, dokud nebyla široká
několik stop, a rychle se šířila dolů po zdi. Trhlina jako blesk zasáhla kamenný svorník nade dveřmi věže, otřásla jím a zasypala zemi u vchodu sprškou kamínků. Celý hrad zaskřípal a od rozbitého okna směrem ke zlomenému svorníku se přední zeď hradní věže začala naklánět.
„Utíkejte!“ zakřičel Eragon na Vardeny, ačkoli se muži už rozprchli na obě strany nádvoří a zoufale se snažili dostat pryč od vratké zdi. Eragon udělal krok vpřed, pátral zrakem v tlačenici bojovníků a hledal Rorana.
Nakonec ho zahlédl uvězněného za poslední skupinou mužů u dveří. Vztekle na ně něco křičel, ale jeho slova v tom zmatku nebyla slyšet. Pak se zeď pohnula, o několik palců se sesula a naklonila se ještě víc. Zasypávala Rorana kameny a on pod jejich vahou ztratil rovnováhu a klopýtl dozadu pod převis dveří.
Když se Roran napřímil, jejich oči se střetly a Eragon v bratrancově tváři spatřil záblesk strachu a bezmoci, rychle následovaný odevzdaností, jako by Roran věděl, že nemá šanci dostat se včas do bezpečí.
Roranovi přelétl přes ústa pokřivený úsměv.
A zeď se zřítila.